A je na světě další soundtrack od populárního skladatele filmové hudby, jehož jméno jest Hans Zimmer. A pokud se plně ponoříte do jeho tónů, zjistíte, že tento muž zase ukázal světu, čeho je filmová hudba schopna.

 

Všichni to určitě znáte, posadíte se do sedadla v kině, uvelebíte se a čekáte, co s vámi film, který jste si vybrali, udělá. Ale málo lidí si uvědomuje, že k filmu neodmyslitelně patří i hudba, která ho dotváří. Už v prvních okamžicích filmu, na který jsem se byla podívat nedávno, jsem pocítila sílu tohoto prvku. Scéna, kde na šibenici věší piráty a mezi nimi i malého kluka, jak film Piráti z Karibiku: Na konci světa začíná, je dotvořena působivým zpěvem. Tímto zpěvem začíná i soundtrack k výše uvedenému filmu.

 

První skladba, Hoist the Colours vám v návaznosti na film vyvolá mírné mrazení v zádech. A pokud budete pozorně poslouchat dalších dvanáct skladeb, tak vám neunikne, že vzaly za své téměř veškeré veselé melodie, které dříve doprovázely Jackovi eskapády. Jistě, sem tam se mihnou náznaky oblíbených houslí, nebo píšťaly, které vám připomenou jisté veselé pasáže z filmu, ale tentokrát i pod nimi se objeví (nebo o chvilku později) zvýrazněné trubky, či rovnou celá kavalerie houslí, které dotváří dojem velkoleposti, a jisté vážnosti.

 

Pravdou je, že od prvního dílu (a tím myslím jak z filmového, tak hudebního hlediska) Piráti z Karibiku dospěli. A je to znát. Každá skladba má v sobě něco jedinečného, nějakou melodii, či výběr hudebních nástrojů, který se vám vryje do paměti, a přitom všechny tvoří ucelenou jednotku, kde nic nepřebývá ani nechybí.

 

Singapore vás zavede do Asie, ale nezapomene ani na ústřední pirátskou melodii, At Wit’s End je zpočátku pomalejší skladba, ale o to rychleji a napínavěji končí a musím říci, že něco podobného jako je Multiple Jacks jsem ještě neslyšela a naprosto mě to upoutalo. Ovšem domnívám se, že nejlepší skladbou celého soundtracku je Up is Down. Když jsem si toto cédéčko pouštěla poprvé, tak jsem tuhle skladbu poslouchala alespoň pětkrát, než jsem přešla dál (a dělám to doteď-sousedé si už byli párkrát stěžovat). Je to veselá skladba, rytmická a hodně chytlavá, která si ovšem do velkoleposti nezadá s žádnou z těch ostatních.

 

I See Dead People In Boats je oproti tomu nejspíš nejsmutnější skladba ze všech. A i když se mi moc nelíbí pomalejší skladby, musím zde vyzdvihnout hudební ztvárnění smutku a žalu, který zde není jenom tichým, ale přímo vře. The Brethren Court oplývá zvláštním tajemnem, které jako by se ani nehodilo do takového výběru…i přesto zde má své místo.

 

Při poslechu Parlay si jistojistě mnozí vzpomenou na Tenkrát na západě,na Harmonikáře a na jeho harmoniku. Pokud si vybavíte tu jeho písničku, kterou hrával, tak tady ji máte možnost slyšet, podbarvenou a vystupňovanou houslemi do ještě většího napětí. Je to unikátní zážitek. Calypso je zpočátku tajemné, ale už je poznat, že se schyluje k bitvě, jak na plátně, tak i co se týče hudby. What Shall We Die For je podmanivá skladba a kladu si při ní otázku, jestli bych se opravdu postavila smrti s písní na rtech. Můžete se zkusit taky zeptat sami sebe, tato skladba k tomu tak nějak vybízí.

 

A už je tu vyvrcholení celého soundtracku: I Don’t Think Now Is The Best Time, čítající skoro jedenáct minut je cokoliv jenom ne nudná skladba. Bitva nejenom na plátně, ale i v reprácích. Doporučuji pustit si to nahlas do sluchátek například v šalině…ehm, tramvaji :o), každý se po vás bude otáčet, ale bude se divit, že posloucháte vážnou hudbu.
A potom už přichází uklidnění v podobě posledních dvou skladeb One Day a Drink Up Me Hearties, přičemž ta poslední už hraje spíše v titulcích.

 

Teď by byl čas na nějakou kritiku, ale pokud jste ji čekali, tak vás zklamu, kritika nebude. Je to tím, že mě se toto album líbí, protože mám hodně ráda skladby mohutné, a spojení housle-trubka, naprosto zbožňuji, takže ee, žádná kritika. Tu si napište sami :o)

 

Zanechat komentář

Musíš se přihlásit, pokud chceš přispívat.